Our animals

Tento bažant se vyskytuje v pěti poddruzích v oblastech jižní Číny, Thajska, Laosu, Bangladéše a Vietnamu. Obývá tropické lesy až do výšky 2000 m.n.m. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, samice je však menší a „paví oka“ na peří nejsou tak výrazná. Při toku samec uchopí do zobáku kousek potravy a tichým zvukem vábí samičku. Když se samička přiblíží, předá ji potravu a roztáhne ocasní pera, podobně jako páv.

 

Pokud není na blízku zrovna nějaké to sousto v podobě hmyzu, sebere samec ze země kamínek a nabízí jej samičce stejně jako potravu. Jedná se o chovatelsky nenáročný druh, který může být držen celoročně ve venkovní voliéře. Živí se nejrůznějšími druhy zrnin a hmyzem, podíl rostlinné potravy je nižší než u jiných druhů bažantů. Je monogamní, brzy z jara snáší samice nejčastěji dvě vejce, na kterých sedí 21 dní, zatímco samec se pohybuje v okolí. O vylíhlá mláďata poté pečují oba rodiče.

Mláďata se živí převážně hmyzem, dospívají a plně se vybarvují ve věku dvou let.

 

Kachnička mandarínská se vyskytuje na jezerech a řekách v lesnatých oblastech severovýchodní Číny a Japonska. Její populace v oblasti výskytu nejsou početné, především z důvodu nadměrného lovu a ničení životního prostředí. S jedinci uniklými z chovů se můžeme setkat i v Evropě, místy tvoří dokonce úspěšně se rozmnožující populace, např. v Anglii. Také u nás bylo zaznamenáno úspěšné hnízdění.

 

Živí se převážně rostlinnou potravou, jako jsou vodní rostliny, žaludy a jiná semena. Dále konzumuje vodní i suchozemský hmyz, mláďata loví drobné rybky. Kachničky velice dobře létají a pohybují se ve větvích stromů. Samice snáší 9 až 12 vajec do stromové dutiny, často i několik metrů nad zemí. Inkubační doba trvá přibližně 30 dní. Vylíhlá mláďata poté z dutiny vyskočí a ihned následují matku na vodu. Zcela samostatná a schopná letu jsou zhruba po dvou měsících. Dospívají ve věku jednoho roku.

 

Tato sladkovodní želva obývá močály a jezera severovýchodu USA a Střední Ameriky. Značnou část dne tráví sluněním v blízkosti vody, kde hledá úkryt v případě nebezpečí. Jedná se o nejčastěji chovanou vodní želvu. U nás se místy vyskytuje i ve volné přírodě, kam ji vypustili nezodpovědní chovatelé. Želvy původem ze severnějších oblastí výskytu jsou schopné přežít i naši středoevropskou zimu v přírodě, ačkoli ve své vlasti zimují maximálně dva měsíce.

 

Ve volné přírodě se však u nás nerozmnoží, protože mláďata želv jsou velmi náročná, především na teplotu, která by neměla být nižší než 25 °C. V dobrých podmínkách však rychle rostou a během několika let mohou dosáhnout velikosti až 30 cm, přičemž samice jsou zpravidla větší než samci. V mládí se želvy nádherné živí téměř výhradně živočišnou potravou – vodními bezobratlými a rybami, s přibývajícím věkem vzrůstá podíl rostlinné potravy (řasy, vodní rostliny).

 

Při námluvách imponuje samec samici pomocí prodloužených drápů na předních končetinách – přikládá je samici k hlavě a jemně s nimi vibruje. Po páření, které probíhá ve vodě, snáší samice menší počet vajec (2 až 5), která zahrabává do země. Mláďata se líhnou za 70 až 100 dní a jejich pohlaví závisí na teplotě - při vyšších teplotách se líhnou samci, při nižších samice.

 

Pochází z Austrálie a dříve byl u nás hojně chovaným druhem. V současnosti se v chovech vyskytuje méně, byl zřejmě vytlačen atraktivnějšími druhy. Holub chocholatý je velmi nenáročný a plně přivyklý na naše klimatické podmínky, proto může být chován celoročně v zahradní voliéře. Živí se především různými druhy zrnin a semen.

 

Samec se od samice zbarvením neliší. Holubi žijí v trvalých párech a v dobrých podmínkách hnízdí takřka bez přestávky po celý rok, dokonce i v zimě. Holubice snáší v jedné snůšce vždy dvě bílá vejce do jednoduchého otevřeného hnízda. Na vejcích sedí střídavě oba rodiče po dobu 18 dní. Dalších 18 až 21 dní zůstávají mláďata na hnízdě a po jeho opuštění jsou ještě asi 3 týdny rodiči krmena, zatímco ti už sedí na další snůšce.

 

V prvních dnech života rodiče mláďata krmí, tak jako u všech holubů, speciálním kašovitým sekretem, který se v té době tvoří rodičům ve voleti. Tento sekret je velmi bohatý na bílkoviny a někdy bývá označován jako „holubí mléko“.

 

Zebřička pestrá (Taeniopygia guttata)

Pochází z Austrálie, kde obývá téměř celý kontinent, s výjimkou pobřeží. Dále se vyskytuje na souostroví Malé Sundy. Sdružuje se do početných hejn, která se nerozpadají ani v období hnízdění. Zebřičky jsou velmi společenské, živé a hlučné, neustále se ozývají typickým hlasem. Patří mezi zrnožravé pěvce, živí se převážně semeny trav i hospodářských plodin a v menší míře zelenými částmi rostlin. Hmyz téměř nekonzumují. Zebřičky patří mezi nejsnáze chovatelné exotické ptáky, úspěšně se rozmnožují i v menší kleci.

 

Vždy je však potřeba chovat ptáky minimálně v páru, osamocení jedinci strádají. Nejlépe se jim daří ve skupině více ptáků. Samci se od samiček liší oranžově zbarvenými lícemi, mramorováním na prsou a hnědým páskem na bocích. Samičky jsou zbarveny šedě. Byla vyšlechtěna celá řada barevných mutací zebřiček, např. bílé, skořicové, černolící atd.

 

Samička snáší 4 až 6 vajec, na kterých sedí 12 až 14 dní. Mláďata opouštějí hnízdo za tři týdny a velmi rychle dospívají, již ve věku tří měsíců mohou sama hnízdit. Zebřičky snesou i nižší teploty, někteří chovatelé je dokonce nechávají celou zimu ve venkovní voliéře. Je však vhodnější je na zimu přemístit do bezmrazých prostor.

 

Obývá lesnaté oblasti jihovýchodní Číny. Po většinu dne se zdržuje v hustém porostu a na rozdíl od naší koroptve polní se dokáže obratně pohybovat ve větvích stromů, kde i přenocuje. Většinu dne tráví sháněním potravy – hmyzu a semen, přičemž intenzivně přehrabují zem. Žije v párech a obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

 

Samci se ozývají daleko slyšitelným houkáním. Jelikož obývá i hornaté oblasti, může být chována v našich podmínkách celoročně venku. U nás se jedná zatím o zřídka chovaného ptáka. Oba partneři staví velké kulovité hnízdo na zemi, kam snáší 3 až 5 vajec. Délka inkubace je 23 dní a mláďata se živí převážně hmyzem.

 

Protože však většina v zajetí odchovaných koroptví byla v minulosti odchována uměle v líhních, ztratili tito ptáci instinkty k přirozenému hnízdění. Samičky na snůšku nezasednou a mláďata tedy musí být opět odchována uměle, což je velká škoda.

 

Kapr koi byl vyšlechtěn v Japonsku, kde má jeho chov tisíciletou tradici. Barevní kapři jsou zde symbolem štěstí, úspěchu a dlouhověkosti. Bylo vyšlechtěno nespočet barevných variant, které mají své názvy (např. Kohaku, Ogon, Utsuri) a jsou také různě ceněné.

 

Ceny největších a nejkvalitnějších ryb dosahují závratných částek. Jezírko pro chov koi kaprů by mělo splňovat některé základní požadavky, především dostatečnou hloubku alespoň 1,5 m, aby umožnilo bezpečné přezimování ryb. Vzhledem k velikosti ryb by mělo být dostatečně velké – kapři v dobrých podmínkách rychle rostou a běžně dosahují metrové délky a hmotnosti více než 10 kg.

 

Chov koi kaprů se zásadně neliší od chovu klasického kapra, živí se rostlinou i živočišnou potravou, nejvhodnější je podávat speciální granule určené po koi kapry, které obsahují veškeré potřebné živiny. Kapři si velmi snadno zvyknou na krmení a zkrotnou, často se dají krmit i z ruky. Dospívají ve věku 2 až 4 roky a někdy dojde i k přirozenému odchovu v jezírku.

 

U nás jsou k dostání buď kapři české produkce, případně importovaní ze zahraničí, nejčastěji přímo z Japonska. Dovezení kapři jsou sice podstatně kvalitnější v barvě a typu, jsou však mnohem choulostivější k různým onemocněním a také hůře přezimují a často prosperují pouze ve vyhřívaných nádržích.